Na úvod bych chtěla znovu zdůraznit, že ve škole poskytují vzdělávání pedagogičtí pracovníci, kteří mají povinnost „chránit bezpečí a zdraví dítěte, žáka a studenta a předcházet všem formám rizikového chování ve školách a školských zařízeních“. A přitom mají právo „na využívání metod, forem a prostředků dle vlastního uvážení v souladu se zásadami a cíli vzdělávání při přímé vyučovací, výchovné, speciálně-pedagogické a pedagogicko-psychologické činnosti“. Jinými slovy řečeno, škola poskytuje veřejnou službu v oblasti vzdělávání a výchovy, k tomuto cíli má adekvátně vzdělaný personál a též provozní podmínky. Z toho lze též odvodit, že škola není (psychiatrickou) nemocnicí, centrem duševního zdraví nebo psychoterapeutickou komunitou pro děti a mladistvé ohrožené sebevražedným jednáním.
Pokud se tedy učitel jakkoliv dozví, že žák mluví o možné sebevraždě, měl by jednat podobně, jako kdyby se dozvěděl, že žákovi je na omdlení nebo trpí úpornou bolestí hlavy. Nemusí tuto situaci řešit osobně, ale musí ji předat kompetentním kolegům, pravděpodobně tedy školnímu poradenskému pracovišti, resp. s nimi minimálně konzultovat další postup.
Je velmi časté, že volající učitelé nám v hovoru vysvětlují, že oni sice mají státnice z psychologie, ale stejně se necítí kompetentní řešit se žákem jeho sebevražedné myšlenky nebo plány – a to je naprosto v pořádku. Učitel je (ideálně) připravován na práci se žáky a studenty, jejichž zdravotní stav v danou chvíli umožňuje věnovat se vzdělávání v instituci školy, a je na to vybaven znalostí (speciálně)pedagogických postupů.
Pokud je ovšem žák ohrožen na životě (což v okamžiku, kdy hovoří o sebevraždě, nelze vyloučit a mimo to pedagog nemá adekvátní nástroje, aby poznal, o jak velké riziko se jedná), je nutné ho předat do péče lékařů. Hodnota života a zdraví je nadřazena hodnotě vzdělávání, tj. nejprve je nutno v souladu nejen se školským zákonem ochránit zdraví a bezpečí žáka, pak je možno ho vzdělávat. A jelikož tam učitel není sám za sebe, ale jako součást instituce školy, je potřeba být v tomto v souladu jak s vedením školy, tak se školním poradenským pracovištěm.
V situaci, kdy je žák např. po hospitalizaci po sebevražedném pokusu a vrací se zpět do školy, je naprosto adekvátní reakcí chtít od rodičů (resp. jejich prostřednictvím od ošetřujících lékařů) znát postup, jak žáka dále vzdělávat, resp. vědět, zda jeho ošetřující lékař vůbec doporučuje návrat k běžné školní výuce, popř. s jakými omezeními je nutno počítat. Chápu, ne všichni rodiče vám tyto informace budou chtít sami dobrovolně dát, nicméně naše zkušenost ukazuje, že je dobré a pro školu i žáky výhodné, když se po nich škola sama aktivně ptá. A to nikoliv kvůli slídění po senzacích, ale prostě proto, že pro bezpečí všech žáků (i školy) potřebujete vědět, jak k žákovi nadále přistupovat.
Naše dlouhodobá zkušenost ukazuje, že když rodiče pochopí, že po nich nechcete celou lékařskou propouštěcí/předávací zprávu (ta skutečně může obsahovat mnoho intimních rodinných informací, které ke své práci ovšem vědět nepotřebujete), ale informace a instrukce k žákovu dalšímu vzdělávání (Má chodit první týdny jen na první 3 hodiny? Má být zkoušen pouze ústně nebo písemně? Doporučuje lékař rozložení ročníku?), jejich důvěra ve vás a ochota spolupracovat obvykle vzroste.
Chápu, že téma sebevražd vám osobně nemusí být nijak příjemné a blízké a můžete mít vcelku oprávněný pocit, že jste šli učit, nikoliv vykonávat sociální práci nebo psychoterapii dětí a dospívajících. Pokud se však s tímto tématem setkáte, jde ve většině případů o důkaz vaší profesionální práce. Nikdo se nesvěřuje s myšlenkami na sebevraždu někomu, komu nevěří. Takže pokud se k vám tato informace dostala, jste považováni za důvěryhodného, schopného pedagoga. A to je přes všechny další okolnosti dobrá zpráva.
