Jednou z bariér, o které s námi volající v této souvislosti hovoří, je obava, že žák to nemyslí vážně a my způsobíme tzv. planý poplach, někdy ještě okořeněná o pomyšlení, že marný výjezd PČR bude platit škola (nebo její zřizovatel, který to poté škole naúčtuje či jinak „osladí“).
Z naší více jak desetileté zkušenosti mohu říci, že reakce PČR je obvykle taková, že oznámení berou vážně, a i když se po prošetření ukáže jako zveličené, tak oznamovatele nepovažují za viníka situace. Takže i kdyby se žák později přiznal, že to byla z jeho strany „sranda“, není ve vaší moci toto dopředu prověřit (a PČR to po vás ani nechce). Věřte, že rodiče vašich žáků si především přejí, abyste jejich děti ochránili. A jediným účinným způsobem je kontaktování PČR.
Co se týče zmiňovaných „srandistů“, víme jen o málo z nich, kteří tento vtip ještě někdy zopakovali.1 O placení výjezdu PČR (stejně jako jakékoliv jiné složky IZS) lze uvažovat jen v případě, kdy volající úmyslně ohlásí nepravdivou událost. Náklady na výjezd mohou jít v tomto případě pravděpodobněji za dotyčným vtipálkem, takže pro školu platí jediné – informace prosím ihned oznamte.
Možnou variantou tohoto tématu je situace, kdy dotyčný žák neuvede, že jde vystřílet školu teď, ale hrozba je časově neurčitá. I v takovém případě se vyplatí PČR kontaktovat bezprostředně poté, co informaci obdržíte. Pokud to totiž neuděláte, budete jednou čelit otázkám: „A proč jste nás nekontaktoval/a hned, jakmile jste se to dozvěděl/a? Jak dlouho jste ještě chtěl/a čekat?“ Upřímně řečeno, neznám žádnou odpověď, která by vás v takové situaci uchránila nálepky nekompetentního jedince zralého na odvolání. Mnohem výhodnější je situaci oznámit a být za hrdin(k)u dne.
Někdy má vedení školy dojem, že pokud umí zatajit, že touto informací disponují, resp. že ten, kdo jim ji oznámil, samozřejmě nikdy neprozradí, že danou informaci předal, tak je tzv. z obliga a hlásit nic nemusí. Pokud tomuto věříte, právě jste se dobrovolně vzdali klidného spánku, resp. svobody mít kariéru ve svých rukou. Taková informace má totiž ohromný vyděračský potenciál a kromě toho (zejména pokud by žák hrozbu uskutečnil) se může ozvat svědomí – vaše nebo toho druhého.
A ano, psychologie umí pracovat s vinou i s výčitkami svědomí, ale je to často těžká, namáhavá a dlouhodobá práce. V porovnání s náklady na oznámení možného obecného ohrožení jsou náklady na práci s vinou neporovnatelně větší. Z hlediska emoční ekonomiky je tedy výhodnější informaci předat PČR, než se poté snažit utišit vlastní svědomí nebo svědomí toho druhého.
Velmi dobrou preventivní variantou, kterou posílíte své odhodlání kontaktovat PČR v případě této hrozby, je též ptát se na policejního preventistu. Ten je pravděpodobně v kontaktu s vaším školním poradenským pracovištěm a umí zodpovědět mnoho z vašich možných otázek. Udělejte to pro sebe, máte-li dojem, že vám to pomůže. Jak již bylo dávno řečeno, je naivní se domnívat, že „nám se to stát nemůže“. Je to právě naopak – cokoliv se stalo jakémukoliv člověku, to se může stát i nám.
Mgr. Jarmila Kubáňková, Ph.D., metodička služeb 116000 a 116123, statutární zástupkyně Cesta z krize, z. ú.
