Na úvod připomínám, že mnoho informací k tématu lze najít v Metodickém doporučení k primární prevenci rizikového chování, konktrétně v jeho příloze č. 24, Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeže: Co dělat, když – intervence pedagoga; Sebevražedné chování. V tomto článku bych se ráda zaměřila na otázky, které metodické doporučení rozvíjejí a doplňují. A se kterými se učitelé často potýkají – a i když jsou si vědomi jejich zdánlivé iracionality nebo banálnosti, dokud na ně pro sebe nenajdou odpověď, cítí se celkově nekompetentní k jakékoliv aktivitě.
Vina vs. pocity viny – smysluplná činnost pomáhá
Ze zkušenosti Linky pro rodinu a školu 116 000 plyne, že mnoho vašich žáků a mnohdy i vy samotní se budete sami sebe ptát na to, zda jste mohli smrt svého (spolu)žáka nějak odvrátit, zda jste nepřehlédli nějaké signály, popř. zda jste k ní sami nějak nepřispěli. Jinými slovy, v takovýchto okamžicích se potýkáte s pocity viny a/nebo vinou samotnou.
Obvykle se setkáváme s tím, že o skutečné vině nelze hovořit (tj. obvykle nedošlo k tomu, že žák se vám svěřil a vy jste ho odmítli, že vám o jeho úmyslech někdo řekl a vy jste nad tím mávli rukou atp.), volající učitel se obvykle dušuje, že nezachytil žádný náznak a neměl ani tušení. V tu chvíli jde tedy o pocity viny a s nimi je ta potíž, že vzdorují logickým argumentům, odeznívají poměrně pomalu a mnohdy se toto odeznívání nedá urychlit.
Velmi dobře se se zármutkem i s pocity viny vypořádáme smysluplnou činností. Ať už je to jakýkoliv projekt, na kterém zesnulý žák spolupracoval (např. chceme i „pro něj/ni“ vyhrát soutěž), to, že vyklidíme skříňku a jiné prostory patřící dotyčnému žákovi (aby se jeho rodiče nemuseli, pokud nechtějí, ve věcech svého dítěte „přehrabovat“), nebo cokoli jiného (zavedení školní fyzické/elektronické schránky důvěry, zavedení/obnovení společných snídaní atd.). Není úkolem vás jako pedagoga vymyslet všechny možné činnosti tak, aby uspokojily všechny žáky, naprosto stačí, když budete nositelem myšlenky, že činnost (která má potenciál někomu pomoci) mnohdy velmi výrazně pomáhá i těm, kteří ji vykonávají, a některé činnosti nabídnete a/nebo nabídnete prostor pro jejich vymýšlení.
Je to kvůli tomu, že jsem…? – Je skoro jisté, že ne
Neméně důležitý tématem, které je spolužákům zesnulého či zesnulé nutné opakovaně připomínat, je to, že sebevražda nemívá jednu příčinu, tj. lze skoro s jistotou vyloučit, že to, že se s ním/ní pohádali / odmítli jeho/její romantické city nebo cokoliv dalšího, neznamená, že jsou vinni jeho/její smrtí. V tomto slova smyslu ji lze srovnat s jakýmkoliv jiným společenským úkazem nebo dějem. Je samozřejmé, že toto budete muset pravděpodobně mnohokrát opakovat, protože pocity viny jsou ulpívavé.
Co mám teď dělat, aby se to neopakovalo? – Zvyšovat bezpečí a ukazovat jiné cesty
Na úrovni vás jako třídního učitele je vhodné si uvědomit, že vy osobně (i vaši žáci) jste zodpovědní za budování podmínek, ve kterých se budete všichni cítit dostatečně bezpečně, tj. žák se bude ochoten svěřit tomu členu pedagogického sboru, ve kterého má důvěru. A současně jsou všem žákům k dispozici kontakty, kde se jim v případě potřeby dostane odborné péče. To nejsou malé cíle, máte na ně přímý vliv a patří to k vaší profesi pedagoga. Na individuální práci s jednotlivci, kteří by mohli být sebevražedným chováním též ohroženi, je na škole ŠPP, případně PPP.
Je samozřejmě pochopitelné, že vy jako třídní učitel dané třídy jste obvykle klíčovou postavou, na kterou se vaši žáci a jejich rodiče budou obracet. To ovšem neznamená, že to vše musíte zvládnout sám. Pokud to jen trochu lze, vaším klientem by měla být třída jako celek. Žáci, kteří potřebují z různých důvodů více péče (nebo péči jinou), by ji v ideálním případě měli dostat do kolegů ze ŠPP/PPP. Pro komunikaci s rodiči žáků je vhodné využít pomoci vedení (např. při prvních třídních schůzkách po úmrtí žáka). Zbytek své energie využijte pro sebe – sebevražda obvykle zatřese s hodnotami a postoji mnoha pozůstalých, někdy je nutné je „nově srovnat“ nebo „lépe upevnit“ a to si vyžaduje váš čas a pozornost. Abyste pro svou třídu mohli být i nadále dostatečně dobrým průvodcem, který má obě ruce volné pro pomoc svým žákům.
Mgr. Jarmila Kubáňková, Ph.D., metodička služeb 116000 a 116123, statutární zástupkyně Cesta z krize, z. ú.
