Na začátek tohoto zamyšlení vám položím jednu otázku – víte, kdo byl autorem těchto slov? „Náš zběsilý soused se na nás v roce 1938 vrhl s úmysly nejhoršími… připravoval nám… národní zánik a přivodil sobě sám osud, jejž bude celá dlouhá léta těžce nésti. A vytvořil si situaci, jejíž důsledky stihnou celé jeho dnešní i budoucí generace. Ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest… Vzpomínáte si, jak jsme se v roce 1938 pokoušeli naše Němce přesvědčit…, aby se s námi dohodli, aby nepřipravovali zradu, aby neničili svůj stát a svůj blahobyt? A myslíte, že je možno to znovu zase opakovat a znovu se s nimi dohodovat a za deset, dvacet let znovu vytrpět ty hrůzy strašné války a nové strašné katastrofy? Ne, tu starou politiku… už opakovat nebudeme… německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.“ Byl to Edvard Beneš a jednalo se o projev pronesený při návštěvě Brna dne 12. 5. 1945.
Pravděpodobně se teď sami sebe ptáte, jakou má Benešův projev souvislost s nechutí desetiletého chlapce chodit na klavír. Domnívám se, že poměrně značnou – chlapec se svojí matkou jsou totiž ukrajinští uprchlíci a ta až v průběhu našeho rozhovoru dospěla k uvědomění, že synova nechuť ke klavíru začala přibližně v době, kdy měl hrát skladbu od autora, jehož příjmení pro něj mohlo být rusky znějící. A jelikož všechno (i zdánlivě) „ruské“ naprosto nesnáší, tak by dávalo logiku, že teď nesnáší i hodiny klavíru.
Volající byla touto nově objevenou možností překvapena a v souladu se svým přesvědčením ve smyslu „mrtví nemohou za činy svých pravnuků“ a obecným postojem „lidi nechci škatulkovat, mně se taky nelíbí, když na mě naprosto cizí lidé pokřikují, abych začala pořádně makat nebo se vrátila na Ukrajinu“ chtěla poradit, jak synovi vysvětlit, že skladby není šťastné hodnotit podle národnosti skladatele. Hovor končil domluvou s volající, že bude daleko bezpečnější mluvit se synem, zda je tato hypotéza správná, a pokud ano, jak se domluvit s učitelkou klavíru na skladbě od jiného autora než se pokoušet mu racionálně vysvětlit, že skladatel žil dávno před vznikem Ruské federace a nijak za svou národnost nemůže.
A k tomuto doporučení mě vedle znalosti z fyziky (tlak budí protitlak), snahy o vyrovnanou emoční ekonomiku (opravdu má cenu vydávat energii na přesvědčování syna, který se ve škole snaží, češtinu už umí velmi dobře, nejsou s ním žádné výrazné výchovné potíže a to jediné, co ho zjevně odlišuje od předešlého života na Ukrajině, je právě vyhýbání se všemu „rusky vypadajícímu“?) vedla i znalost výše citovaného Benešova projevu (a jemu podobných).
Pokud dospělý zkušený politik byl schopen mluvit po vítězství o tom, že trest za zločinnou válku ponesou i vnuci těch, kdo ji rozpoutali, a mluvil o vylikvidování německého problému2, jak můžeme chtít po desetiletém Ukrajinci, který byl donucen uprchnout ze své domoviny (kde samozřejmě zůstávají jeho mužští příbuzní a někteří z nich už jsou mrtví), aby v průběhu války byl schopen uznat, že jeho odpor ke všemu, byť jen zdánlivě ruskému, je irelevantní a přestal s ním?
Domnívám se, že toto poznání se nedá vnutit a že v takových případech je výhodnější přijmout, že dítě v tuto chvíli není schopné akceptovat skladatele s rusky znějícími jmény a nahradit je jinými. Protože pokud s dítětem udržíte dobrý vztah, tak se možná dočkáte příhodnější chvíle, kdy mu „ruské“ skladatele budete moct znovu nabídnout a možná budete i úspěšnější při vysvětlování, že umění lze dělit i podle jiných kritérií než národnostních. A že potíž nezpůsobuje samotná národnost, ale hodnoty a cíle daného ZE ŽIVOTA ZUŠ jedince. Zato když se vám dítě z hodin odhlásí, tak druhou možnost už vám osud pravděpodobně nedá.
Mgr. Jarmila Kubáňková, Ph.D., metodička služeb 116000 a 116123, statutární zástupkyně Cesta z krize, z. ú.
