Práce krizového interventa má poměrně široký záběr. Na co konkrétně se zaměřujete vy?

Věnuji se telefonické krizové intervenci. V Cestě z krize provozujeme dvě bezplatné krizové telefonní linky, jedna je pro dospělé, jedna pro děti. Dříve jsem se specializoval na práci s dospělými na lince první psychické pomoci, ale díky zkušenostem ze školní psychologie jsem „přesedlal“ na telefonickou krizovou intervenci se zaměřením na děti. A obecně na problematiku dětí, což znamená i práci s rodiči, odborníky ze škol, výchovnými poradci, pedagogy.

Jsou oblasti krizové intervence, které jsou vám bližší, kterým se rád věnujete?

Pole působnosti krizové intervence je opravdu široké. To, proč lidé volají, je velmi pestrá škála témat. Bude to znít asi maličko morbidně, ale to, co je mně osobně nejbližší, jsou akutní hovory – akutní úzkost, která přijde tady a teď, sebevražedné myšlenky, chuť se sebepoškodit. A když jsou to prvokontakty, to znamená, že ten volající nikdy nezkoušel využít odbornou pomoc, nikdy nevyhledával odbornou péči, tak to jsou hovory, které asi dají člověku největší pocit zadostiučinění. Telefonát je pro volajícího první zkušeností se sociální službou, pomáhající organizací nebo s pomáhající profesí a lze toho při něm hodně „upracovat“. Velkou odměnou je, když klient vnímá a dává najevo, že naše služba může být opravdu nápomocná. To byl vlastně i prvotní důvod vzniku krizových linek.

Jak jste už zmiňoval, v Cestě z krize máte dvě hlavní aktivity, dvě bezplatné krizové telefonní linky. Jsou ještě další témata, kterým se věnujete? Připravujete nějaké nové projekty?

V posledních letech se hodně snažíme rozšiřovat naše PR aktivity. A to jde ruku v ruce s tím, že sháníme podporovatele, ale hlavně se chceme zaměřit na šíření určité osvěty. V tomto směru navazujeme užší spolupráci s Nevypusť duši. Zatím je to zaměřeno zejména na linku pro rodinu a školu – plánujeme objíždět školy a pořádat besedy s pedagogickými pracovníky. A také chceme v Cestě z krize posílit vzdělávací aktivity, ať už pro školy, nebo pro veřejnost. O vzdělávání v krizové intervenci je stále velký zájem a my, protože máme dojem, že to umíme, chceme do této oblasti více investovat, jak do akreditovaných dlouhodobých výcviků, tak do jedno- či dvoudenních intenzivních kurzů zaměřených na konkrétní témata. Všechno je to zatím ve fázi plánování, ale chceme využívat toho, co umíme.

Kolik má Cesta z krize pracovníků?

V posledních letech se to číslo výrazně navýšilo, teď je nás dvacet dva, dvacet tři. Před pěti lety, kdy jsem do Cesty z krize přišel, to bylo o deset lidí méně. Rosteme.

To mě těší, protože naléhavost vašich služeb je neoddiskutovatelná, ale druhá věc je získávat finance na takové aktivity. Vím, že jste nedávno v Cestě z krize museli zredukovat svou nabídku služeb.

Bohužel, to se nám stalo loni. My jsme z drtivé většiny financováni Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a v listopadu jsme se dozvěděli, že nás ministerstvo nedofinancuje na prosinec, což je ten nejexponovanější měsíc, takže jsme museli zrušit víkendové a sváteční služby. A to zapříčinilo, že se k nám nedovolalo asi tisíc lidí. Tomu chceme do budoucna předejít, být finančně samostatnější. Proto mám u nás na lince na starosti i PR a fundraisingové aktivity.

A jaká byla vaše cesta do Cesty z krize? Jak se to prolíná s prací školního psychologa, které se také věnuje?

V něčem se to pochopitelně liší, ale prolínají se hodně. Kdybych neměl zkušenost s krizovou intervencí, tak by se mi práce školního psychologa dělala mnohem hůře. Nejsem terapeut, nejsem ve výcviku a vlastně moc nevím, co bych si ve škole počal, kdybych jako krizový intervent nepůsobil. Rozdíly mezi telefonickou a face-to-face krizovou intervencí jsou samozřejmě veliké, ale ty základní principy zůstávají stejné. Praxe školního psychologa je o maličko více odměňující, protože to je dlouhodobá práce a člověk vidí výsledky, které přináší, zatímco na lince položím sluchátko a nevím, jak to dopadne. Jsem ve škole čtvrtým rokem a studenti přicházejí s problémy stále častěji a jsou to potíže stále závažnější.

Někdy si říkám, že je to trochu i tak, že kde je nabídka, tam je poptávka. Ale samozřejmě je mnohem lepší, když podporu poskytneme, než kdyby něco špatně dopadlo… 

To určitě. Naštěstí máme u nás ve škole velmi dobře fungující poradenské pracoviště. To je, kromě krizového výcviku, to zásadní, z čeho čerpám – spolupráce s metodičkou prevence a s výchovnými poradci. Je to základ, aby děti ve škole fungovaly zdravě. Zažil jsem, tedy jen z doslechu z práce na lince, školy, kde školní poradenské pracoviště dobře nefungovalo.

Na co se v současné době ve svém profesním působení těšíte, ať už ve škole, nebo v Cestě z krize?

Ve škole se, i když to je trochu sebemrskačské, opravdu těším, až začne školní rok a uvidím se se studenty. A těším se samozřejmě i na kolegy. V Cestě z krize jsme teď hodně investovali do PR aktivit, jezdili na festivaly a jednodenní akce, kde jsme měli propagační stánek a šířili osvětu o krizové intervenci a o  nás a sháněli podporovatele. Těším se na další takovou akci v září. Je moc hezké bavit se tam s návštěvníky. Přicházejí z různými trabli, které společně probíráme. Je příjemné a motivující vidět, že jsou rádi, že existují služby našeho typu. Plánů je spousta, tak jen aby na to byly kapacity – čas, energie i finance.

Je naopak něco, co vás s nástupem nového školního roku znepokojuje?

Co nás znepokojuje neustále, to je finanční situace, závislost na dotacích, časté změny ve způsobech financování. Ale jinak jsme optimističtí a na nové věci se spíše těšíme, než že by nás trápily.

Vnímáte v krizové intervenci nějaké nové odborné trendy? Proměňují se odborné přístupy nebo metody?

Teď se řeší systematičtější práce s dlouhodobými, tedy opakovaně volajícími klienty. Krizová intervence byla v původním záměru zamýšlená jako jednorázová pomoc, ale tím, že je to opravdu hodně nízkoprahová služba přístupná vždy a všem, je nevyhnutelné, že se objevují klienti, kteří ji využívají častěji a volají opakovaně. To má samozřejmě důležitý účinek například pro stabilizaci psychiatrických klientů a pro dlouhodobé úzkosti. Hodně to řešíme i napříč linkami v rámci České asociace pracovišť linek důvěry. Jeden přístup říká, že linky mají být služba jen pro akutní případy a že dlouhodoběji volající se mají omezovat, protože pro linku mohou být zatěžující. Na druhé straně stojí názor, že i telefonáty opakovaně volajících jsou důležitou součástí krizové intervence a na nás není hodnotit, jak intenzivní je krize daného člověka. Skvělá je v tomto ohledu publikace Proměny krizové intervence, kterou sepsaly Katka Bohatá a Klára Gramppová Janečková z Elpidy. Je zajímavé sledovat, jak k tomuto problému každá z linek přistupuje maličko jinak.

Každý poradenský pracovník musí čas od času poskytnout krizovou intervenci, to prostě patří do spektra jeho aktivit. Co nebo koho byste našim čtenářům doporučil jako užitečný zdroj odborné inspirace, který může obohatit jejich profesní znalosti?

Jsem v tomto asi trochu konzervativní a vždy, když mě něco zajímá, tak se nejdříve podívám, jestli na dané téma nedávala rozhovor Daniela Vodáčková. Byla naší supervizorkou v Elpidě a mám pocit, že její způsob práce se hodně potkával s tím, jak na krizovou intervenci nahlížím já. A zároveň během covidu, kdy krizoví interventi poskytovali intenzivní školení na konkrétní témata, např. práce s truchlením, sebevražedné hovory, mi vždy nejvíce pomáhaly její podněty a myšlenky. Mně opravdu moc pomáhá, protože jsem u nás na lince zároveň i intervizor, takže řeším také hovory ostatních, a rozhovory s ní jsou velmi inspirativní. Všichni máme podobné výcviky, ale krizová intervence je stále hlavně o lidském kontaktu. Když slyším určité věty, které používají ostatní, vidím, jak reagují na určité situace, tak moment, kdy do toho intervent vloží přirozeně něco ze sebe, zareaguje třeba odlehčeně, funguje velmi dobře. V tomto ohledu mohou být, myslím, náslechy a intervize nesmírně prospěšné.

S tím naprosto souhlasím a myslím, že je to i hodně důležitá informace pro naše čtenáře ze školních poradenských pracovišť. Aby si uvědomili nutnost spolupráce a vazeb mezi všemi členy pracoviště, nebo aby dokonce všechny pozice školního poradenského pracoviště nezastával jen jeden člověk, i to se stále ještě děje. Pocit, že „musím vědět“, je cesta do pekel. Brát jako inspiraci, zdroj informací a dalšího profesního rozvoje to, že mluvím se svými kolegy, mi připadá nesmírně důležité, i když to může znít banálně.

To na sobě pozoruji i já – čím déle pracuji na lince, čím déle dělám školního psychologa a krizového interventa, tím častěji říkám, že nevím. Může to znít divně, ale ze začátku má člověk pocit, že musí vědět všechno, že musí mít na všechno odpověď. Dokázat někdy říct „nevím“ je velmi cenná dovednost.

Existují nějaké statistiky, zda je práce krizového interventa náročnější než práce poradenského pracovníka či terapeuta? A případně existují nějaké limity pro to, jak dlouho a za jakých okolností člověk může jako krizový intervent působit, aby si zároveň zachoval svou psychickou pohodu a vykonával svou práci kompetentně?

Statistiky jsem bohužel nenašel. V něčem to náročnější bude, v něčem zase mnohem méně. Pokud jde o limity, mohu čerpat ze zkušeností od nás, ze zkušenosti vlastní a mých kolegů jak z Cesty z krize, tak z Elpidy, kde jsem působil během covidu. Tehdy jsem dělal krizovou telefonickou intervenci na plný úvazek a po zhruba devíti měsících jsem měl pocit, že už nemohu dál. Myslím si, že dělat čistě jen krizovou intervenci, což je hodně náročná profese, není únosné, nebo minimálně ne dlouhodobě. Intervent by musel mít perfektně zvládnuté psychohygienické návyky. Ve spojení s poradenstvím, terapií nebo ideálně s něčím úplně jiným se to zvládnout dá i dlouhodobě. Díky tomu, že dělám i úplně jiné věci než psychologii, dokážu krizovou intervenci vypustit a nemyslet na ni.

Jaké nástroje prevence syndromu vyhoření využíváte? Jak vy sám, tak v týmu Cesty z krize. 

Myslím si, že každá organizace, která poskytuje přímou péči nebo krizovou intervenci, by měla mít toto téma dobře zvládnuté. U nás to funguje skvěle. Máme systém pravidelných supervizí každý měsíc a máme tři intervizory, se kterými musejí mít všichni pracovníci Cesty z krize jednou za čas intervizi zaměřenou na konkrétní téma, ať už z pracovní, nebo z osobní sféry. Zároveň je velmi cenné, že tím, že provozujeme dvě linky, jsou ve dne v noci aktivní vždy dva lidé, takže když potřebujeme sdílet nějaký hodně náročný hovor, vždy je na telefonu někdo další, s kým si můžeme promluvit. A není to jen pracovník na druhé lince, velmi nás v tomto podporuje i vedení – když je něco opravdu hodně akutního, můžeme volat kdykoliv.

To, jak vedení propaguje a podporuje nástroje psychohygieny, je současně i záležitost firemní kultury, ochrany vlastních zaměstnanců. Že je toto v Cestě z krize zajištěno opravdu skvěle, dokazuje i velmi nízká fluktuace. A pokud jde o to, co nejvíce pomáhá mně, tak jsem velmi rád, že mám i jiné aktivity než psychologii – děti, rodinu, spoustu koníčků a zálib, které mi pomáhají to zvládat. Nedovedu si představit, že bych dělal jen psychologa a krizového interventa.

Rozhovor vedla doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D., DYS-centrum®Praha, z. ú., ZŠ Poznávání, s. r. o.